Zapojily se i mé děti a udělaly z toho náš tajný projekt. Moje sedmiletá dcera to nazvala „věčnou zahradou tety Amy“.
O tři týdny a bezpočet spálenin od tavného lepidla jsme je pověsili ze stropu verandy přímo před oknem její ložnice. Když na ně dopadlo ranní slunce a vrhalo na její postel stíny ve tvaru květin, otevřela oči a zalapala po dechu.
„Přinesli jste mi mou zahradu,“ zašeptala a po tváři jí stékaly slzy.
Ty květinové koule se staly naší nástěnkou. Kdykoli měla těžký den, připevnila jsem novou květinu. Když jí zavolal lékař se zlepšenými výsledky ultrazvuku, přidali jsme žluté růže – její vítěznou květinu. Sousedé také začali přispívat a nosili květiny ze svých zahrad, abych si je mohla uchovat a přidat do naší visuté zahrady.
Videjte další na následující straně
