Amy byla vždycky moje skála – ta silná, která mi pomohla překonat rozvod, která naučila mé děti zahradničit, která nikdy nezmeškala jediný důležitý okamžik v našich životech.
„Chci jen ještě jednou vidět, jak mi květiny rozkvétají,“ řekla mi během obzvlášť těžké chemoterapie. Její zahrada byla vždycky jejím útočištěm, ale byla příliš slabá na to, aby se o ni už starala. Myšlenka, že se nedožije jara, ve mně něco zlomila.
Tu noc jsem nemohla spát. Ve 3 hodiny ráno jsem si na googlila „jak vyrobit květinové koule“ a objednávala si potřeby. Když dorazily, zřídila jsem v jejím pokoji pro hosty, kde bydlela se mnou, tvořivou stanici. Každý večer, když usnula, jsem tam hodiny seděla a opatrně připevňovala umělé květiny na ty pěnové koule.
Vybrala jsem si všechny její oblíbené – zářivě žluté měsíčky lékařské, které si každý rok pěstovala ze semínek, růžové cínie, které lemovaly její chodník, fialový kosmos, který přitahoval její milované kolibříky. Každá květina, kterou jsem připevnila, se cítila jako malá modlitba, malá vzpoura proti nespravedlnosti toho všeho.
