Anna opět prozkoumala fotografie, ze kterých se na ni podívala tvář její zesnulé dcery. Každé gesto, každý krok – to vše si nyní pamatovaly jen obrázky. Už je to více než 5 let, co dívka zemřela. Ale její matka usínala každou noc se slzami v očích.
Žena žila na vesnici, ve starém domě. Myšlenka na ztrátu ji nikdy neopustila. A jak by mohla být bolest ze ztráty otupělá, kdyby neměla nikoho jiného? Manžel zemřel už dávno, jiné děti neměly. V mládí se přestěhovali na jih ze Sibiře. Všichni příbuzní tam zůstali, tisíce kilometrů daleko.
Když Anfise vyrůstala, všichni kluci jí věnovali pozornost. Dívka vyrostla do neskutečné krásy. O vztahy se však nezajímala. Snila o tom, že pojede do Moskvy, aby mohla jít na univerzitu a stát se novinářkou.
Anna byla vždy hrdá na svou dceru. A ona ji podporovala v její touze jít do hlavního města. Po střední škole Anfise skutečně chodila na univerzitu. Snažila se navštívit mámu tak často, jak jen mohla. Brzy našla chlapce a přivedla ho na schůzku.
Mladí lidé se chtěli vzít. Začali šetřit peníze. Anna se také snažila trochu jim pomoci. Tragédie však všechno zničila.
Ten den dívka vystoupila z autobusu a přecházela přes silnici na přechodu pro chodce. V té době ji srazilo auto. Řidič šel vysokou rychlostí a ani nepomyslel na brždění.
Brzy ho však našli a postavili před soud. Anna se však v té době nestarala. Trest pro viníky jí nepřinesl útěchu. Každý den se vzbudila a přemýšlela o tom, proč byl tento muž naživu a její dcera nebyla u ní.
Přišlo další výročí Anfisiny smrti. V tento den matka vždy šla do města, kde byla pohřbena její dcera. Cesta na hřbitov trvala asi hodinu.
Anna přistoupila ke hrobu a jako vždy pozdravila svou dceru. Nikdy nedokázala zadržet slzy, i když to bylo několik let. Tak začala plakat, sotva se podívala na fotografii na památníku. Mladá dívka se vroucně usmívala jakoby stále nevěděla, jaký osud ji čeká.